Nebuďte urážliví, bude nasraní až do krve. Nebuďte smutní, tvořtě potůčky, řeky, jezera svýma slzama.

Láska je krutá, zlá a ohavná...nikdy se jí nepodřizujte..

10. března 2013 v 21:07
Chystám se na dnešní večer, přijde Sam. Můj Samuel Krosný. Vyhazuji všechno, co v šatníku mám. Najít ten správný outfit na večer není lehké. Zavřu skleněnou skříň a otočím se směrem k velké rozkládací pohovce. Chtěla bych, aby tato noc vyšla, musí vyjít. Se Samem jsem už dva roky, ale ještě jsme spolu sex neměli. Chtěla jsem počkat, vyzkoušet si ho, jaký bude. Myslím si, že dneska je ten správný večer na to, abychom to spolu poprvé zkusily. Vrhnu se na valdu oblečení, které mi na zemi leží, které jsem si ze skříně vyházela. Začnu ji třídit. Trička sem, kalhoty tam, šaty na další kupičku. Nakonec si vyberu kupičku se šaty, protože mi přijde velice nevhodné si vzít na tento večer s velkým "V" tričko s riflemi. Černé šatečky se šněrováním na zádech, jedním ramínkem a dlouhé až do půli stehen mi přijdou mi na tento večer jako stvořený. Obléknu si je a zkontroluji jak v nich vypadám v zrcadle. Perfektní, je slabé slovo. Se spokojeným výrazem si sednu na zem k zrcadlu a začnu se líčit. Poté rychle naházím všechno oblečení, co se na zemi povalovalo, zpátky do skříně. Jen co dovřu dveře skříně, se rozječí náš zvonek. Ještě jednou se podívám, jak vypadám a ocupitám ke dveřím, otevřu je a spatřím před sebou Sama. V levé ruce svírá kytici, Levandule, moje oblíbené. Podívá se na mě a podá mi ji.
"Musím si s tebou promluvit, pustíš mě dále?" řekne.
"Pojď, však to bylo domluvené, ne?" řeknu maličko zaskočeně a posunkem mu ukážu, že může vstoupit. Ukážu mu na svůj pokoj a zavřu dveře. Dojdu pro dvě sklenice vody do kuchyně spojenou s obývacím pokojem a zalezu za Samem do svého pokoje. Najdu ho sedícího na pohovce s pohledem upřeným do mé tváře. Trošku se toho leknu. Sednu si vedle něj a položím si ruku na jeho stehno.
"Je konec, Aneto." řekne mi pevně a rozhodnutě. Rozbrečím se, podívám se mu do bledé tváře. Jeho pohled pálí a je takový uvolněný.
"Nechci tě už nikdy vidět!" Přidá tomu korunu, pousměje se, stoupne si a zamíří k východu. U dveří mi řekne: "Sbohem."
Nemohu tomu uvěřit. Same!!! Stoupnu si, ale moje nohy mě neunesou, zkácím se na podlahu. Nevím, odkud se bere tolik slz, ale je jich hodně. Dojdu do koupelny až když mi zaschnou potůčky slz na tvářích a na rohu vany zahlédnu žiletku. Stejně pevně a rozhodnutě, jako byl Sam, když mi řekl, že je konec, seberu žiletku, sednu si do vany a podívám se na své zápěstí. Sleduji, jak se žiletka pomalu přibližije k mé ruce. položím hranu žiletky na zápěstí a přitlačím, pomalým pohybem sjedu z levé strany na pravou. Bolí to hodně, ale vydržet se to dá. Krev ze mě teče plným proudem. Říznu se podruhé o hodně silněji než předtím. Krev teče čím dál tím více a já se začínám cítit slabá. Zavřu oči, a když po pár vteřinách se chci znovu otevřít, jsem na to příliš slabá. Krev stále teče plným proudem. Poslední, co zaslechnu, je bouchnutí dveří, mamina přišla. Toto jsou moje poslední vteřiny. Promiň mami, odpusť mi to.
 

Zvíře, část 1.

22. února 2013 v 21:47
Byla promrzlá noc. Rudé růže byly pokryté ledem a drobný sníh se mi snažil dostat pod uhlově černé šaty. Koukala jsem se dopředu a nevnímala dění kolem. Ve snaze utéct té bestii jsem si ničeho nevšímala. Nevěděla jsem ani kam běžím. Jen jsem běžela, stále kupředu a co nejdál od tohoto místa. Nízké větve mě hladily po obličeji tak prudce až mi stékaly potůčky povědomé barvy, krve. Malé větvičky mi cuchaly vlasy a trní co na té zemi leželo pokryté peřinou sněhu se mi zabodávaly do nohou.
Velké rudé skvrny, které se objevily na mých kolenou svědčí o tom, že jsem spadla. Místnost ve které jsem se probrala, jsem doposud nerozeznala. Zeje temnotou. Tlukot mého srdce se pravidelně odráží o tmavé stěny. Je tu stejná zima jako venku. Okno jímž proniká dovnitř lehký vánek mě hladí po bílé a modřinami poseté kůži. Sedím na dřevěné a velice nepohodlné židličce, svázaná. Najednou se ozvou kroky, které se ke mně pomalu přibližují. Začnu cloumat židlí a snažím se dostat z provazů, těsnících mé zápěstí, kotníky i hrudník. Kroky se stále blíží. Poulím oči do tmy ve snaze rozeznat nějakou věc, nějaký tvar věci nebo někoho, ale stále nic nevidím. Oknem proletí vrána oblečená do černýho smutečního pláště. Pohltí ji tma. Zaslechnu drobný, ale velice rychlý švih. Vraní hlava mi spadne do klína. Zakřičím. Popadla mě panika, cloumám židlí čím dál víc. Nic nevnímám, jen křičí a vička tlačím do sebe, aby tenhle sen skončil. Zase slyším kroky přibližujíc se ke mně. To, co mě donutí otevřít oči je chladná ruka, která se dotýká mé tváře. Ten samotný dotyk je smutný. Působí na mě hřejivě, ikdyž jsem posetá husí kůží. Pohladí mě po vlasech. Do tváře mu nevidím. Políbí mě na čelo a stále nevědoma toho, jak vypadá či kdo to je se zachvěji. Rozváže mi ruce i nohy. Hrudník si s volnýma rukama rozvážu sama. Stoupnu si na své tenké, křehké, krví zmalované a mrazem prochladlé nohy. Stále tam stojí přede mnou a stále mu do tváře nevidím. Měsíční svit, který proniká do místnosti objímá jeho černé oblečení. Přiblíží se ke mně a obejme mě. Kapuca mu spadne na záda, jeho tmavé vlasy jsou hebké a krásně voní. Když se ode mě odtáhne, poznám, že je to Tomáš. Jeho modré oči mi připomínají moře, u kterého jsem nikdy nebyla. Moře, hlubina v které se topím.
"Promiň." řekne náhle, skoro neslyšitelně.
"Za nic nemůžeš.." odpovím mu maličko překvapeně.
"Ale ano...to, to zvíře jsem byl já. Nechtěl jsem ti ublížit. Tolik toho o mně nevíš, tolik jsem ti toho ještě neřekl, ale jsem připravený ti to prozradit."
A tak mi všechno pomalu povypráví a s nečekaným klidem ho poslouchám.
"Takže..pokud tomu dobře rozumím, tak to monstrum, co mě honilo jsi byl ty?!" optám se ho v šoku.
"Ano, je mi moc líto, že jsem ti to neřekl dříve, ale nemohl jsem..." odmlčí se. "...Nevím co se kolem mě děje ani co dělám, když se proměním."
Chci něco namítnout a otvírám ústa, abych to vyslovila, ale nečekaně mi přiloží prst na rty a pousměje se. Úsměv mu oplatím a on se přiblíží, když najednou svlékne svou mikinu, aby mohl přikrýt mé promrzlé tělo. Přitulil se ke mně a začal mě ohřívat. Teplo, sálajíc z jeho těla mi dělalo dobře. Vzal mě do náruče a odnesl do jiného pokoje. Přede dveřmi se zastavil, aby je mohl otevřít a rozsvítil. Světlo žárovky zalilo celou místnost vlastnící jednou velikou manželskou postelí. Zdi byly bílé, mrtvolně studené. Nenápadně se štípnu, abych zjistila jestli se mi to zdá. Zdá. Štípnutí mě probudilo. Pomalu otvírám spánkem slepené oči a koukám na zeleně obarvenou stěnu. Toto není má stěna. Moje stěny jsou černě nabarvené, říkám si. Spatří na zemi položené otevřené víno a dvě skleničky. Otočím se a vyjeveně koukám na Tomáše. Jak jsem se tu vzala? Sednu si, abych se mohla lépe rozhlédnout. Nemýlím se, opravdu to je Tomášův pokoj i s Tomášem uvnitř a k tomu se mnou v posteli!!!
Ach ano..už si vzpomínám. Včera večer, když jsem se vrátila domů, jsem zastihla jak se mamka s tátou zase hádají. A když jsem vešla do obýváku, tak na mě začali pokřikovat také. Neměli důvod. Se slzami v očích jsem popadla pár kousků oblečení a vylétla jsem z bytu. Bylo jen jediné místo, kam jsem mohla jít. K Tomovi. Jeho rodiče často cestovali, nebyli opět doma. Povídali jsme si dlouho do noci při skleničce vína, dokud jsem neusnula.
Vstanu a sáhnu si do tašky, do které jsem naházela na co všechno jsem narazila, pro cigarety. Aby jste to lépe pochopili, Tomáš je můj nejlepší kamarád. Odkráčím na balkón a zavřu za sebou. Je teprve osm hodin ráno, jak jsem stihla zaregistrovat na displeji svého mobilu. Je skoro léto a sluníčko už ohřívá stále studenou krajinu. Zapálím si. Cítím se v koncích, ale je tu se mnou ještě Tom...snažím se ho brát jako kamaráda, ale je pro mě až moc přitažlivý. Snažím se to nedávat najevo.

Druhá část bude zase příště, hamouni!

-Gihiro xoxo

Prázdnota

6. ledna 2013 v 1:17
Prázdnota, tma, nic...V té se teď potápím. Nevím co mám dělat, kam mám jít, proč vlastně dýchám. Nikoho nenacházím, na nic se moc nevážu a nevážím si toho, co mám. Potřebuji někoho, kdo by mi světlo přinesl, rytíř který by přijel na bílém koni a osvobodil, podal pomocnou ruku, avšak tu nikdo není. Nikdo kdo by si se mnou hrál, kdo by měl hladil, stokrát denně opakoval jak mě má rád, jak mě miluje a jak by se mnou chtěl strávit život až do posledního onného nádechu. Svět je ubohý a zbabělý a bůh nepřející, co se pase na našich nesnázích, trapnostech a poníženích. Pluje si na našich slzách smutku a nedbá na to jak moc je ten proud silný a nekonečný. Nad našimi radostmi jen ohrnuje nos a snaží se je zničit, je nepřející. Nedávno jsem viděla hezkého a fajn kluka. Rochnila jsem si ve vodě v AQUA centru, když jsem ho spatřila poprvé. Zastavilo se mi srdce, láska na první pohled. Neznala jsem jeho jméno, jeho příjmení, kde bydlí, kam chodí do školy, kolik má sourozenců, jaké má koníčky, prostě nic, ale v tu chvíli jsem věděla, že on je ten, kterýho bych chtěla mít po svém boku až mi bude nejhůř. Už jen to, jak se při mém odchodu se ptal své malé sestřičky (pokud to je ségra byla) : Nehceš si ještě učesat vlásky? Otáčela jsem se po něm, až mě z toho bolel krk. Znovu a znovu se mi zobrazovala jeho tvář v mé nevinné mysli. Všechno co jsem si představovala bylo ihned fuč, jen co při posledním vzhlédnutí na mou osůbku, zavřel dveře od auta. Svíjel se mi žaludek i několik dní potom, co jsem na něj vzpomínala neustále dokola a dokola a dokola. Litovala jsem toho, že jsem nic neudělala, nedala mu číslo, nic neřekla, nemohla jsem vydat ani jednu jedinou hlásku, byla jsem v nesnázích. Život je krutý a nemilosrdný, nikdy neváhejte a do takovýchto známostí skákejte po hlavě!

-Gihiro xoxo
 


Začátek něčeho, co je jen pouhý sen...

22. prosince 2012 v 21:02
Sáhnu do kabelky a vytáhnu krabičku s trubičkami plné nikotinu. Přestala jsem jíst sladké a více se začala věnovat zdravé výživě, tak potřebuji být závislá na něčem jiném, no...Otevřu si okno a sednu si na střechu, která vznikla při stavbě nového pokoje pod tím mým. Zapálím si a jen tak bezcílně koukám na noční život, který se teprve probouzí, koukám na černočernou tmu. Je všude kolem nás...jen čekám, kdy nás zahltí. Tma už nastala před pár hodinami, vyhovuje mi to, protože si připadám neviditelná, jedna mezi mnoha, prostě nic speciálního. Není až taková ta zima, která ti vleze do každé štěrbiny, která se najde, ale taková teplá...neutrální, jako by jí nic nezajímalo a jen tebou propluje čas od času z povinnosti. Myslím na Jakuba, na ty jeho nádherné modré očiska, které vypadaly jako dvě studánky. Potkali jsme se v září, prostě ve škole. :) Típnu cigaretu tesně předtím, než začnu kouřit filtr, je to zlozvyk, lítost z plýtvání. Ještě chvíli si tu posedím, je mi blaze. Nesmím na něj myslet! Vždyť chodí s mojí nejlepší kámoškou Karolínou! Píchne mě u srdce a pocítím pocit sobectví. Proč není můj? Proč si vybral ji a ne mě? Mrzí mě, že jsem si držela odstup, jsem až moc stydlivá. Vstanu a vlezu zase dovnitř, zavřu okno a lehnu si s knihou do postele, jen myslet na něco jiného než na něj a na ni! Lehnu si s knihou do postele, to ano, ale neotevřu ji. Lehnu si na záda a zavřu oči. Má nezbedná ruka mi sjede pod černé kalhotky s bílýma puntíkama s mašličkou. Začnu si jen tak pohrávat a představuji si, že místo mé ruky je ruka Jakubova. Oddychuji čím dál tím rychleji. Zezačátku tam strčím jen jeden prst. Zasouvám ho tam pomalu, ale po chvíli zrychlím tempo.
"Ach, Jakube!" vzdychnu tiše, aby mě neslyšela mamina "Miluji tě..!"
"Ššššš, Leo, já tebe taky..." odpoví mi mezi polibky.
Jsem asi padlá na hlavu, představuji si s ním věci, které nejsou, ale nepřestanu. Udělám přesný opak, místo jednoho prstu začnu zasouvat dva, ale tempo nezpomalím. Zarazím se a prudce si sednu. Vytáhnu dva kapesníky z krabice a utřu se, omrzelo mě to. Mokrý a zmuchlaný kapesníky hodím do koše. Nebaví mě to, když je to jen v mým představách. Zítra je středa, vzpomenu si. Připravím se do školy a pečlivě si vyberu to, v čem si zítra napochoduji do školy, protože zítra, jako každou středu jdeme do kavárny na horkou čokoládu nebo v mém případě na čaj s Jakubem. Lehnu si zpátky do postele a vezmu si knihu, kterou jsem si tam položila už předtím, ale nesáhla na ni pak. Po hodince mi na dveře zaklepe mamina.
"Leo, už běž spát, ano? Je už pozdě." špitne mezi dveřmi.
"Vždyť už jdu." odpovím nevzrušeně.
Načež v zápětí mi ještě zhasne, takže nemám jinou možnost než zase knihu zaklapnout. Odložím ji na stůl a na posteli se otočím tak, abych ležela na zádech a koukat se na svůj prosklený strop. Usnu po chvilce.

Ze snu, který hned vzápětí zapomenu, mě vzbudí budík. to je už ráno? To není možné, vždyť jsem spala teprv pár minut a ono ne. Vstanu trochu nemotorně, přitom totiž shodím peřinu na zem, která se snese jako kapka deště z nadýchaných oblaků na zem. Chvíli mi trvá než se rozkoukám, ale brzy vstanu a odcupitám do koupelny. Pustím studenou vodu, čapnu se za umyvadlo a podívám se na sebe do zrcadla. Rychle opláchnu obličej ledovou vodou a pečlivě se umyji. S mokrým obličejem a kapkami stékajíc mi po tvářích až po bradu a ztrácejíc se v hlubinách umyvadla mezi ostatními začnu chňapat po ručníku, ale zjistím, že nevisí tam, kde by měl. Promnu si oči, abych něco viděla a snažím se rozkoukat. Sáhnu do skříně pod umyvadlema vytáhnu jiný a utřu si zacákaný obličej. Přetáhnu si řasenkou řasy a tužkou si udělám linky. Černota kolem mých modrých očí je zvýrazní. Svážu své zrzavé, kudrnaté a dlouhé vlasy do copu, jako indiánská princezna a uteču zpátky do pokoje. Čapnu věci, které jsem si včera na židli položila a hodím je na sebe. Odejdu s taškou na rameni do kuchyněsi vzít snídani, tím myslím cereální tyčinku. Velmi vydatná snídaně, to se musí nechat.
"Tak ahoj, já už jdu!" strčím hlavu do jídelny a přisadím co nejlíbeznější úsměv.
"Leo! Počkej! Přeci nepůjdeš bez svačiny!" křikne na mě mamina a už se zvedá, aby mi podala už předem připravenou poživatelnou směs ovoce a láhev obsahujíc tekutiny.
"Dík." šeptnu otráveně a vyřítím se z baráku dřív, než si na něco mamka ještě vzpomene...Školu nemám moc daleko ao domova, takže nevzrušeně kráčím zkratkou, kterou jsem objevila teprv nedávno. Vzhledem k tomu, že je Jakub z vyššího ročníku, tak se sejdeme až po škole.
"AHOOJ!!" vyprsknu na něj, hned co ho uvidím.
"Nazdárek, veverko!" odpoví mi se stejnou radostí. Veverko mi říká od první chvíle, co jsme se poznali, kvůli vlasům. Hned se dáme do řeči. Velmi dobře si rozumíme. Sice je o dva roky starší než já, ale je to lepší, je totiž ve čtvrťáku. Zajdeme do kavárny "Šantielle", která je blízko školy. Sedneme si na své oblíbené místo, a to do rohu ke kulatému stolu u okna. Objednáme si to, co pokaždé a zase se začneme bavit o různých blbostech. Nečekaně položí svou dlaň na mou ruku a podívá se mi přímo do očí. Naše modré oči se setkají. Polknu na sucho a sevře se mi žaludek. Sehne se ke mně a políbí mě. Nejprv váhavě, ale když vidí, že mi to nevadí a že sama chci! tak to zkusí podruhé, dlouzé a krásně. Ještě nám to nepřinesli a vezme mě za ruku a táhne mě pryč. Podle toho, kudy jdeme poznám, že mě vede k sobě. Odemkne.
"Je někdo doma?" zeptám se trochu vystrašeně.
"Ne.." odpoví stručně.
Svlíkne mi kabát, líbáme se celou dobu. Vysadí mě na botním a já mu svléknu ten jeho, ještě odhodím jeho tričko a rozepnu mu zip u kalhot. Přenese mě v náručí nahoru, do svého pokoje. Tak mě svlékne skoro až do naha a stáhne si rychle kalhoty. Položí mě na postel a sundá mi podprsenku. Koukne se na mě a vlepí mi pusu, ale tam to nekončí, pusinkuje mě až na břísko a dostane se sž pod mé kalhotky, které něžně jemně svleče. Laská mě tam až mě celé tělo chvěje a vibruje mi impulz nadrženosti. Zavřu oči. Otevřu je teprve tehdy, když přestane. Celá rozechvěná se na něj koukám, jak si nasazuje kondom. Chvíli váhá, ale když ho k sobě přivinu, tak do mě bez zábran vstoupí. Milujeme se něžně, pomalu a krásně.

Pokračování přístě, nadrženci! :D

-Gihiro xoxo

2 aneb 3 koule na cukrovátku...

16. prosince 2012 v 19:15
Zmrzlina...co je to zmrzlina? Tuhá, studená, ale přitom se rozplyne na jazyku. Jdu si koupit zmrzlinu! Odhodlaně se podívám do své krabičky, která moje kulaté cennosti přenáší, když najednou zjistím, že jich nemám dostatek, těch cenných koleček, které teď tuze potřebuji. Se zklamaným pocitem a skleslou tváří se otočím na patě a radši šupajdím na zastávku. Zjistim, že mi to jede až za půl hodiny! Sednu si na lavičku. Nikdo tu není...město je pusté. Co jiného byste čekali na mučední den? Všichni se mučí v hnusných starých krychlích s mučedníky u velké zelené plošině na psaní. Jen já jediná si dala den volna. Sedím na lavičce, zapálím si. Je zima...sněží, ale ne prudce, jen tak něžně dopadají vločky na zem. Co je to zmrzlina? Tuto otázku si poslední dobou kladu neustále. Je to tak dávno, co bylo teplo...zavřu oči...Vzpomenu si na velkou zářící kouli, jejíž paprsky mě šimraly po celém těle, kterou mi teď připomína žárovka v pokoji. Všichni na sobě mají hadry, oblečení, spíš nemají...jen na nich volně visí...Je teplo. Potřebuji zmrzlinu. Koupím si dva kopečky, jeden je citrónový a druhý je pomerančový. BLÍZ!! Mňam...zhořkne mi chuť v puse, vracím se do reality. V dálce vidím starou krabici, která se neúprosně řítí. Zastaví přímo přede mnou. Spolkne mě! Jsme jako vnitřnosti, které budou každou chvíli vyvrženi, jenom každy v jinou dobu. A můj čas nastal teď! FLUS!!

-Gihiro xoxo

Saze...

6. prosince 2012 v 15:58
Nevím hodně, nesmějte se mi...připadám si jako saze, která se ztrácí mezi ostatními...často přemýšlím nad tím, proč vlastně žiju, proč jsem uvězněná v tomto těle, proč jsem to vlastně já.
Brečím, řvu, směju se, ale stejně ničemu nerozumím. Jsem ztracená v říši snů a ztrácím se čím dál tím hloub Topím se v slzách zapomění stejně jako po večerech ve své vaně.
Občas si opravdu připadám jako loutka...

-Gihiro :)

Kam dál